CELOTÁBOROVÁ HRA 2018 — STAROVĚKÝ EGYPT
Starověký Egypt byl jeden z významných a současně nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Jejím centrem byla oblast severovýchodní Afriky na území dnešního Egypta, kde se soustředila podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných nilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší Sahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou zemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské, merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení první egyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a náboženských rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace neopustili. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifické egyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce 640/641.
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Její definitivní zánik přinesl až nástup křesťanství.
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“. Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. hermetismus), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
